Jdi na obsah Jdi na menu
 


Proč se obtěžovat s teologií?

2. 9. 2010

 

 

Když jsem mluvil s lidmi o tom, o čem chci psát v této knize, říkali: „Běžný čtenář nemá zájem o teologii – chce číst o jednoduchém, praktickém náboženství.“ Rozhodl jsem se, že se touto radou řídit nebudu. Nemyslím si, že „běžný čtenář“ by byl tak hloupý. Slovo teologie znamená „věda o Bohu“. Domnívám se, že každý, kdo vůbec chce o Bohu přemýšlet, jistě uvítá ty nejjasnější a nejpřesnější myšlenky o něm, jaké máme k dispozici. Nejste děti – proč bych s vámi měl jako s dětmi jednat?

Svým způsobem chápu, proč teologie některé lidi odrazuje. Kdysi jsem měl přednášku pro vojenské letce. Starý ostřílený důstojník tehdy vstal a řekl: „Tyhle řeči mě nezajímají. Rozumějte, jsem také věřící člověk. Vím, že Bůh existuje. Jednou jsem ho cítil – byl jsem sám na poušti a bylo to úžasně tajemné. A právě proto nevěřím všem těm vašim dogmatům a poučkám. Každému, kdo se setkal s realitou Boha, připadají malicherné, pedantské a neskutečné!“

Svým způsobem jsem tomuto člověku dával za pravdu. Možná skutečně na poušti zakusil Boha. Když se pak od té zkušenosti obrátil ke křesťanským vyznáním, opravdu se obracel od něčeho skutečného k něčemu méně skutečnému. Podobně je na tom člověk, který pozoroval z pláže Atlantský oceán, pak odešel a podíval se na mapu Atlantského oceánu. Ten se také obrátil od něčeho skutečného k něčemu méně skutečnému; obrátil se od skutečných vln ke kusu barevného papíru. V tom je ale pointa věci: mapa je bezesporu pouze barevný papír, nicméně neměli bychom zapomínat na dvojí. Předně je založena na tom, na co přišly stovky a tisíce lidí, kteří se plavili skutečným Atlantikem. Za touto mapou tedy leží spousta podobných prožitků, jako je ten váš, když jste se na Atlantik dívali z pláže. Mapa ale neobsahuje váš jediný pohled, nýbrž odpovídá bezpočtu nejrůznějších zážitků, spojených dohromady. A za druhé: Pokud se chceme někam plavit, je mapa naprosto nezbytná. Pokud vám stačí procházet se po pláži, pak jsou vaše pohledy nepochybně mnohem zábavnější než pohledy na mapu. Když se ale chcete dostat do Ameriky, bude pro vás mapa neskonale užitečnější než procházky po pláži.

Teologie se podobá mapě. Pokud se o křesťanském učení pouze učíte a přemýšlíte o něm a nechystáte se k ničemu dalšímu, je to nepochybně méně zajímavé a méně skutečné než to, co zakusil můj přítel na poušti. Učení o Bohu není Bůh – je to pouze něco jako mapa. Nicméně tato mapa je založena na zkušenostech stovek lidí, kteří se s Bohem setkali. Prožili s ním něco, oproti čemu jsou vaše i mé zbožné city dosti prostinké a zmatené. A za druhé: Pokud se chcete dostat někam dál, budete mapu potřebovat. To, co onen muž prožil na poušti, mohlo být velmi skutečné. Bylo to nepochybně vzrušující. Nic z toho ale nevyplynulo. K ničemu to nevedlo. Nelze s tím nic dalšího dělat. Jistě, právě proto je všechno mlhavé náboženství – všechno to prožívání Boha v přírodě a podobně – tak přitažlivé. Je to vzrušující a přitom nás to k ničemu nenutí – podobně jako pozorování vln na pláži. Pokud ale studujete Atlantik tímto způsobem, nikdy se nedostanete do Ameriky. Věčného života nedosáhnete tím, že budete prožívat Boží přítomnost v květinách, či hudbě. Samozřejmě, pokud budete jen studovat mapy, nikam nedoplujete. Na druhou stranu vyplout na moře bez mapy není příliš bezpečné.

Tvrdím tedy, že teologie je praktická – zvláště dnes. Dříve, kdy lidé bývali méně vzdělaní a kdy se méně diskutovalo, si člověk možná vystačil s několika jednoduchými myšlenkami o Bohu. Ale dnes je tomu jinak. Proto platí, že nebudete-li naslouchat teologii, budou vám scházet myšlenky o Bohu. Budete-li nějaké mít, budou chybné, zmatené a překonané.

Lidová představa o křesťanství je zhruba následující: Ježíš Kristus byl velký morální učitel, a kdybychom se řídili jeho radami, měli bychom lepší společenský řád. Ano, to je jistě pravda. Není to ale celá pravda a nemá to rovněž žádný praktický význam.

Je nepochybně pravda, že kdybychom se řídili Kristovými radami, brzy bychom žili ve šťastnějším světě. Dokonce nemusíte jít ani ke Kristu. Kdybychom praktikovali rady Platóna, Aristotela, Konfucia..., byli bychom na tom lépe, než jsme. A co s tím? Nikdy jsme se neřídili radami velkých učitelů. Je tedy pravděpodobné, že s tím teď začneme? Je snad pravděpodobné, že se budeme řídit Kristem víc, než jsme se řídili kýmkoli jiným? Protože on je ten nejlepší z morálních učitelů? Je-li tomu tak, pak je ještě méně pravděpodobné, že se budeme podle něj řídit. Když jsme nezvládli základní lekce, zvládneme ty složitější? Není-li křesťanství ničím víc než další dobrou radou, pak pro nás nemá žádný význam. Nedostatkem dobrých rad jsme nikdy netrpěli. Další dobrá rada na tom už nic nezmění.

Pokud se začtete do opravdu křesťanských spisů, zjistíte, že hovoří o něčem jiném, než co obsahují lidové představy. Čteme v nich, že Kristus je Boží Syn, že ten, kdo vloží naději v Krista, se rovněž může stát Božím synem a že Kristova smrt nás zachránila před našimi hříchy – to vše je teologie.

 

 

C. S. Lewis, K jádru křesťanství, zkráceno, upraveno