Jdi na obsah Jdi na menu
 


Blaze těm kdo pláčou

4. 1. 2016

Mt 5:4 - Blahoslavení ti, kteří pláčou, neboť oni budou potěšeni.

Pán Ježíš říká, že můžeme být šťastni navzdory okolnostem, ve kterých žijeme. Říct že je někdo šťastný když pláče, na první pohled nedává smysl. V dnešní době „být šťastný“ znamená právě opak: neplakat, být zdravý, být bohatý, úspěšný a soběstačný,a mít hodně důvodů se smát atd. Někdo řekl: jestli chcete poznat něčí charakter, zjisti čemu se ten člověk směje a nad čím pláče. To čemu se smějeme a to nad čím pláčeme ukazuje na naše životní hodnoty. A naše hodnoty jsou částí naší zralosti.

Do takového myšlení a představ o pomíjitelném štěstí světa zní Boží poselství: Šťastní jsou ti, kteří pláčou v zármutku, vždyť Bůh je potěší. (Slovo na cestu). Druhé blahoslavenství by se téměř dalo přeložit „šťastní jsou nešťastní“, „šťastní jsou smutní“ aby se pozornost upřela k úžasnému paradoxu, který je v něm obsažen.

Lidé ztrácejí své blízké, rozvádějí se, procházejí fyzickou či duševní bolestí, trpí odmítnutím, samotou či depresemi. A jejich utrpení navíc často ani nedává z lidského pohledu smysl. Utrpení je mnohem méně romantické, než jak ho vidíme na filmovém plátně. Máme plakat s plačícími a radovat se s radujícími. I když se utrpení často snažíme spíše vytěsnit, protože si s ním nevíme rady. Proto lidi někdy utěšujeme prázdnými frázemi, jen aby se nás to nepříjemné, nepohodlně utrpení již nedotýkalo. Bůh ale dokáže mlčet, když není nutné mluvit a snese všechny naše výčitky. Ani s Jóbem nevedl debatu o filosofickém ospravedlnění utrpení a nedal mu jednoduchou odpověď na otázku proč. Neposlal z nebe přednášku o smyslu utrpení, ale poslal svého syna. Nepřišel s odpovědí, ale s přítomností a skutkem. Křesťanství je jediné náboženství, které říká, že Bůh sám trpěl. Ježíš do utrpení nás lidí aktivně vstupoval a nebál se vzít ho na sebe. To, že jeho utrpení nebylo jen zdánlivé, ale skutečné, je také jedním z klíčových křesťanských dogmat. Hloubku Božího utrpení si přitom můžeme představit jedině tehdy, dokážeme-li uvážit i samotnou Boží velikost. Díky kříži a Božímu utrpení je možné vědět, jaký není důvod našeho utrpení. Není to proto, že by nás Bůh nemiloval nebo, že by mu na nás nezáleželo. Ovšem není-li Boha, není ani žádné útěchy a existuje jen lhostejná replikující se DNA bez smyslu a významu. Chceme být jako Ježíš i v tom, jak na sebe bereme břemena jedni druhých? Pokud ano, změní to nás samotné, nezůstaneme bez ran, ale Bohu budeme blíž.

Blahoslavení plačící – to zní provokativně i dnes. Z reklam a obrazovek na nás hledí jen rozesmáté tváře a šťastné rodiny, jejichž životu ani nemůže nic chybět. Jak by vůbec mohl někdo považovat plačící za požehnané? Ne nejsou požehnaní, protože pláčou a ani my se nemusíme nutit do smutku a pláče, abychom byli lepšími křesťany. Ale jsou blahoslavení, protože je jim otevřena větší útěcha a radost než každé utrpení. Protože byla poražena i smrt jako největší nepřítel. Protože přichází čas, kdy Bůh setře slzu z každé tváře.

Trvale štěstí se najde ve vztahu s Bohem když člověk mu důvěřuje, že On může použít bolest a zranění pro naše dobro, když nám není jedno hřích a pláčeme nad ním. To je tajemství šťastného života: být smutný nad tím nad čím Bůh je smutný, plakat nad tím nad čím On pláče, takový lidé On potěšuje a jsou šťastní v životě.

NL