Jan Hus
Jan Hus (asi 1369 – 1415) Narodil se jako dítě chudých rodičů, pravděpodobně v jihočeském Husinci, husa mu byla zároveň vskutku příslovečná (hanlivě tak byli titulováni Husovi následovníci). Možná někoho z nás napadne otázka: jak by vypadaly naše dějiny bez tak významného člověka. Ano, vždyť právě Hus je často označován za ústřední postavu tak zvané „první reformace“, či „předreformace“. Byl opravdu tak vyjímečný a jeho myšlenky tak neotřelé a novátorské?
Život
Když asi ve 20 letech odcházel na univerzitu, byl nucen si kvůli chudobě vydělávat při studiá zpěvem i manuální prací. Chlapec z chudé rodiny se brzy po svém příchodu na pražskou univerzitu stal schopným studentem, po několika letech taktéž profesorem (ač na nedosáhl na nejvyšší titul doktora teologie – byl pouze bakalářem, což mu taktéž nepřispělo při pozdější kostnické epizodě) a kazatelem. Asi kolem roku 1400 byl vysvěcen na kněze, jeho první „štací“ byl sv. Michal. O dva roky později se již dostává do Kaple sv. neviňátek, totiž Betlémské kaple, jež byla charakteristická novátorskou liturgií s českými zpěvy a kázáním. Mezitím, ač bez nejvyššího akademického titulu, stal se děkanem filozofické fakulty a také rektorem. Husův život studenta a později kněze by se zřejmě vyvíjel stejně, jako kterýkoli jiný. Přelomovým okamžikem se mu stala četba Jana Viklefa, jenž se krom Anglie neproslavil nikde tak, jako v Čechách. Proto se za hlavní osobu, která dala ráz českému hnutí nemusí nutně považovat ani tak Hus, jako spíše Viklef. Nebylo by Husa bez Viklefa a naopak. A je třeba dodat, že Viklefovy myšlenky nepocházely pouze z jeho hlavy. Nicméně všechny důležité myšlenky, které Hus hlásal přicházejí do Čech více či méně právě od Angličana. A zde je třeba zmínit ještě jedno jméno, totiž Jeronyma Pražského, který stál u náklonnosti Husa k Viklefovi, neboť to byl právě on, kdo přinesl Viklefovy názory z Oxfordu.
Učení
Hus i Viklef kritizovali finanční metody avignonského papežství, bohatství církve, prelátů a církevní hierarchii. Důležitou událostí u obou byly taktéž odpustky. Problém nastal s Husovou eklesiologií, kterou vnímá podobně jako Viklef: církev je něco jiného, než co vidíme; ani papež ani kardinál nemůže vědět ani rozhodnout, kdo je v církvi. Kněz, který žije v hříchu, neprávem vysluhuje svátosti, pokud žije papež v hříchu, nereprezentuje Krista. Studiem Viklefova odkazu se Husovy názory stále více přizpůsobují Angličanovi, čímž se samozřejmě dostává do stále větší kontroverze s katolickou církví (Viklefovo učení bylo církví zakázáno). Husovým vstupem na scénu reformace se Viklefovu dílu dostává praktičtějšího rázu. Hus odstartoval pozdější schéma začíná posazovat zcela jiný princip: „Boží zákon“ jako společenská norma. Dogma je omezeno na konkrétní společenské důsledky. Písmo se stává oporou, kterou je třeba vykládat a to rozumem, který má každý člověk.
Historické okolnosti
V našem případě se napětí a nespokojenost ve společnosti vystupňovaly prodáváním odpustků na válku proti Ladislavu Neapolskému. Poté byla vyhlášena 1. křížová výprava, která nebyla proti pohanům, ani proti heretikům, šlo spíše o politickou záležitost. Toto Hus kritizoval. Vznik husitského hnutí ale provází nejen nespokojenost se stavem církve, ačkoli právě to je hnacím motorem. Paralelně se projevuje národnostní nesnášenlivost, když už na univerzitě německá část osazenstva Viklefovy názory nepřijímá. Ačkoli jakákoli středověká reformace jistě obsahuje silný sociální prvek, který byl snad nejmocnější hybnou silou lidových mas. Avšak Husovi, stejně jako jeho předchůdcům, současníkům i následovníkům jde především o změnu církve, o změnu křesťanstva spíše než o sociální nápravu.
Husův proces
V našich myslích je Kostnický koncil orámován upálením Jana Husa. Ačkoli jinak došli představitelé církve na tomto koncilu k důležitým rozhodnutím. Co se týká Husova procesu, doplatil mistr Jan na svou nedovzdělanost. Nebyl doktorem teologie, ale bakalářem a podle toho s ním bylo také zacházeno poněkud druhořadě. Hus se hájil proti výtce, že je kacíř. Vytkli mu 30 heretických vět. Hus nepopíral, že je napsal, ale popíral jejich heretický smysl, který se zdráhal odvolat. Namítal, že nemůže odvolat, co nikdy neučil. Kardinálové na přání Zikmunda ještě 5. 7. navštívili Husa ve vězení a marně ho přemlouvali k odvolání. Rozsudek zněl na smrt, protože ve svých spisech šířil Viklefovy bludy. Na hranici odmítl Zikmundovu milost, pokud odvolá. Byl vydán na smrt upálením. V Husově osudu se proplétají tragédie vlastního i cizího selhání. Před smrtí odpustil svým nepřátelům, vzýval Ježíše Krista a modlil se Vyznání víry. - J. Tomeš